Inottam - kapitola 2
"To.. to myslíte vážně?", řekl Fuden "kdybych tohle věděl, mohl bych si ještě lehnout, alespoň na chvíli. Proč musím sdílet jednu místnost s nějakým ochlastou?!", po této větě se jeho bratr, Luner i Marek zadívali na postel s osobou pohledem, vyjadřujícím jejich souhlas. "Protože jsem vás nechal zavolat, můj milý Fudene." ozval se hlas za nimi, "Zdá se ale, že jsi zapomněl na dobré způsoby a vychování, které ti náš řád poskytl." Většina přítomných se s uleknutím prudce otočila (kromě Marga a osoby na posteli). Za nimi stál mistr Fudam v celé své kráse, dá-li se to tak nazvat. Jeho dlouhý nos, vysoké čelo a husté obočí tvořilo z jeho obličeje model přísného člověka, někoho, kdo žije jen pro to, aby se obával, byl zlý a chamtivý. Jeho hlas a chování však říkaly něco jiného, byly přesným opakem výše uvedených vlastností, ve skutečnosti byl velmi milý a vlídný. Tedy pokud jste dělali své povinnosti a nebo se mu nepletli do cesty a nerušili ho při jeho přemýšlení nebo tak něčem. "Já.. omlouvám se, Mistře Fudame, prosím, odpusťte mi mojí troufalost a neurvalé chování" vyblekotal ze sebe Fuden. "Tak jste konečně tady, mí drazí. Abych pravdu řekl, nejradši bych byl, kdyby jste tu ani jeden z vás nebyly a až se dozvíte co vás čeká, budete si to přát stejně tak, jako já. Nečekám že se vrátíte všichni a pokud ano, tak určitě ne v jednom kuse." Ano, velmi motivační, zvláště příhlédneme-li k tomu, že mluví k jediné naději kterou v té chvíli celý svět má.. "Stali jste se mistry svých oborů, pracovali jste tvrdě na svých schopnostech a vyrůstali jste zde, v chrámu Immy, aby jste splnili svůj úkol, ale to vy víte, nikdy to nebylo tajemstvím." pokračoval Fudam, "A dnes tu jste proto, aby jste poprvé mohli vykročit ven, do nebezpečného a krutého světa. Přikročme tedy k dalšímu kroku, pojďte za mnou." Skupina byla stále zaskočená náhlým příchodem Mistra a když jim vše došlo, vyrazili rychle za Fudenem (protože jim trvalo zjistit, co se vlastně děje a kdo s nimi mluví, v kobce byl totiž kouř, přes který bylo vidět jen velmi matně).
Když ho dohnali, dovedl je do místnosti, kterou nikdo z nich nikdy neviděl (a to si mysleli, že již znají celý chrám od střechy po všechny sklepy, takže byli značně překvapeni). Místnost byla plná truhel, zbraní, zlatých mincí a vůbec všeho, co bylo cenné a určitá skupinka mnichů chodila nacházet do okolních vesnic. "Nyní vám dám novou výzbroj. Ty róby co na sobě máte jsou totiž úplně k ničemu, vlastně, ani nejsou magické, jsou to prostě kusy hadrů, pro které nebylo jiné využití." žáci nevěřícně sledovali Mistra a stále nechápali co se vlastně děje. Přece jen, takhle by nejvýše postavený člen neměl mluvit. A to ani z legrace (tím nechci říct, že vysoce postavení mniši znají něco tak hrozného jako je "legrace") "Nyní vám ale dám nové, a tentokrát již užitečné vybavení, které se vám bude v divočině hodit" přešel k truhlám, nad kterými vyseli již uvedené zbraně, a z každé sfoukl tlustou vrstvu prachu. Na truhlách se objevily jména žáků. Každý přistoupil ke své truhle, otevřel ji, vyprázdnil ji, převlékl se a zase naplnil truhlu starými róbami. Poté si vzali zbraně. Fudam je vyvedli ven až za bránu chrámu.